Česká republika vznikla k 1.1. roku 1993, a v té době byli všichni šťastní, že jsme se konečně osvobodili a začali vládnout sami sobě bez vlivu ostatních. Mělo se jednat o období, kdy u nás konečně zavládne demokracie, a začneme žít tak, jak budeme chtít. V této době byl také vytvořen náš základní zákon, ve kterém jsou stanovena základní pravidla sloužící k chodu tohoto složitého mechanismu zvaného stát. Jsou zde tedy upraveny pravidla pro vládu, ministry, prezidenta apod.
Je jednoznačně jasné, že tento zákon není nijakou novinkou, ba naopak by se dalo říci, že se jedná o jistý střípek vzpomínek, ve kterém je vidět touha po změně, která však není dotažená dokonce. Jsou zde sice pevně stanoveny délky jednotlivých volebních období či počet poslanců a senátorů, avšak zde chybí jakési mantinely, přes které by nešlo projít.
Pokud se blíže podíváme na vztah prezidentů a Ústavy, tak my jistě dáte za pravdu, že pan Havel by si v životě nedovolil to, co přijde panu Zemanovi naprosto normální a v pořádku. A to je právě ten problém! Jelikož nejsou v rámci tohoto zákona pevně nastaveny nepřekročitelné hranice, dá se říci, že si tak každý může dělat, co chce, a to i z toho důvodu, že u nás platí zásada legální licence, což lze vysvětlit jako princip, který vede k tomu, že každý může činit to, co zákon nezakazuje, a zároveň nemůže být nikdo nucen k věcem, o kterých zákon vůbec nepojednává.
Prezident má tedy v rámci Ústavy upraven zejména dvoje pravomoci – prvně ty, na kterých se podílí sám, ve druhé řadě také ty, kde potřebuji již něčí spolupodpis (nejčastěji se jedná o premiéra či některého z ministrů). Je sice pěkné, že prezident tak ví, co může, ale již neví, kde jeho pravomoci končí, protože to prostě nikde napsáno není.
Já osobně k tomuto tématu zastávám názor, že pokud chceme spokojeně a dlouho žít v naší krásné maličkaté zemi, musíme pro to dělat něco všichni a společně. Všichni se tak musíme naučit žít v harmonii a souladu s přírodou i ostatními lidmi, abychom nic zbytečně nezničili. Přeci jen se o nás říká, že jsme srdce Evropy, a tak bychom k tomu měli i přistupovat. Měli bychom být vzorem, jak to vše může fungovat, a nikoliv jakýmsi šaškem pro všechny ostatní. Navíc pokud chceme, aby se i děti naučily dodržovat pravidla, která jsou společností dána, musí je prostě dodržovat každý z nás, a to bez ohledu na to, zda je to zedník, učitel nebo prezident.