PÅ™edstavte si, že byste mohli žÃt v jiném, lepÅ¡Ãm svÄ›tÄ›. V takovém, ve kterém neexistuje závist ani zášť, kde lidé nebudou niÄit Å¡tÄ›stà jiných, a naopak budou žÃt jako jedno tÄ›lo a jedna duÅ¡e v nekoneÄné harmonii. To je pÅ™edstava, kterou bychom rádi zažÃvali den, co den, neomezenÄ›, zkrátka až na vÄ›Äné Äasy.
Na mÃsto toho se vÅ¡ak každý den motáme ve stále stejném bludiÅ¡ti stresu, práce, únavy neÅ¡tÄ›stà a zla. Lidé si vzájemnÄ› vÄ›domÄ› Å¡kodà a kladou si nástrahy, aby jeden druhého poÅ¡kodili, a když už ne fyzicky Äi finanÄnÄ›, tak alespoň v oÄÃch jiných, neboÅ¥ takové chovánà je prostÅ™edkem, jak v dneÅ¡nà spoleÄnosti vyrůst až na samotný vrchol.
Jenže položme si důležitou otázku, co je onÃm dneÅ¡nÃm zlatým vrcholem, co je onÃm chrámem bohů, do kterého se vÅ¡ichni snažà dostat? Nenà to nic jiného než hora ze studeného, chladného zlata, z penÄ›z, které zaslepujà a znecitlivujà a z moci, která sahá tak daleko, že nedokáže cÃtit to, co způsobuje. Je proto na mÃstÄ›, aby se každý sám nad sebou zamyslel nad tÃm, zda chce tÃmto smÄ›rem jÃt a na takový pomyslný „vrchol“ dospÄ›t. Ve skuteÄnosti totiž každý rozumný a poctivý ÄlovÄ›k musà dojÃt k závÄ›ru, že nenà o co stát. To pochopà každý, kdo nenà pouze veden chladným rozumem zaslepeným mocà penÄ›z, ale dokáže se na svÄ›t dÃvat skrze své vÅ™elé, nezatvrzelé srdce.
VÅ¡ichni, kdo tak dokážà pÅ™emýšlet a s láskou pohlÞejà na svÄ›t, musà nakonec obrátit svůj zrak dovnitÅ™ sebe a nikoli navenek. Musà se zbavit blýskavých pozlátek a pouÅ¥ového rámusu, oprostit se od pomÃjivých hodnot a svůj vnitÅ™nà zrak upÅ™Ãt k hodnotám skuteÄným, tak aby jejich duchovnà sÃla vyrostla a mohli z nà Äerpat. JedinÄ› ti, kdo pochopÃ, jaké dobro a vykoupenà nám pÅ™inášà ona, goddess KálÃ, mohou jednou skuteÄnÄ› procitnout a jsou pÅ™ipraveni na to, splynout v harmonickém proudu duÅ¡Ã putujÃcÃm nekoneÄným vesmÃrem.